Prostě se hrozně styděla

Prostě se hrozně styděla, styděla a bála zároveň. Bylo jí šest let a zahanbená utíkala z obchodu. Poprvé v životě dostala svěřené peníze a měla dojít koupit chleba a nějaké základní potraviny. Bylo to zrovna v době, kdy rodina na tom byla s penězi na štíru.

A právě protože měla dlouho nedostatek, tak neodolala a koupila si sladkosti a tak utíkala a věděla, že je ve velkým průseru. Maminky se bála, protože byla přísná a navíc poslední dobou prostě neměli…tak věděla, že bude zuřit. Utratila peníze, které příslušely celé 6ti členné rodině s tatínkem na vozíku.

V tu chvíli, ale v jejím šestiletém mozečku vznikl nápad. Co kdyby mámě řekla, že ji prostě prodavačka takhle vrátila. Uffff, na chvíli si ulevila a zažehnala pár nepříjemných pocitů, aby se jí nakonec ještě přitížilo více než předtím….

Maminka totiž, jak byla od rány, tak naběhla zpět do obchodu a sjela prodavačku za to, jak se opovažuje okrádat nebohé dítě. Prodavačka se ani nestačila nadechnout a tím pádem se maminka nikdy nedozvěděla, jak to opravdu celé bylo. A malé holce se ještě víc přitížilo, protože najednou pocítila i pocit vinny, kvůli křivě obviněné prodavačce.

Dnes je této šestileté holce 42 a sedíme spolu na Skype a máme naše 5. sezení na téma peníze. A toto je příběh, který se před námi otvírá. Cítím, že to je příběh pro její situaci naprosto zlomový.

Po předchozích sezeních se její situace s penězi hodně zlepšila. Co ale stejně čas od času udělá, je to, že i když vydělává čím dál více, má pořád stejně. Je to tím, že prostě čas od času jde a nekontrolovaně utratí víc, než by měla. A proto je pořád její bankovní zůstatek každý měsíc 0.

Mám podezření, proč by to tak mohla mít, ale nechám proces jít tak, aby s tím přišla sama a nakonec přichází….

Má několik velkých AHA momentů: „Já se celý život cítím vinna za to, co jsem tenkrát udělala“ „Mám pocit, že si peníze nezasloužím“ „Nejsem jich hodna, když jsem udělala něco takového“ „Utrácením si vlastně celý život zajišťuju trest, kterým mi je, že pak peníze prostě nemám“.

U všech pocitů určujeme intenzitu od 0 do 10 a postupně na ně aplikujeme EFT. Loučíme se s úsměvem. Cítím, že na téma peněz pravděpodobně „ťukáme“ naposledy i když člověk nikdy neví. Jsme totiž jak cibule. Oloupáváme se vrstvu po vrstvě směrem do našeho pravého já a nikdy nevíme, co nás ještě čeká za práci ;).

A co Vy máte nějaký pocit z dětství který se vás ne a ne pustit?

Trestáte se ještě stále za něco?

S láskou

Lucie