O NE/JISTOTĚ

Po dlouhé době mi vznikl čas a prostor na článek. Tohle téma již dlouho leželo a dlouho zrálo v mé hlavě a vypadá to, že přišel čas ho zhmotnit. Kromě toho, že momentálně je toto téma velmi aktuální, tak ho i dlouhodobě a velmi často řeším s klienty. A to je téma jistoty.

Spousta lidí mě vyhledá v moment, kdy jim ujede pevná půda pod nohama. Ať už je to rozchod s partnerem, rozpad třeba rodinného vztahu, úmrtí blízkého, nebo hmotné záležitosti. Nebo naopak, kdy nejsou schopni určitou situaci opustit, posunout se dál, i když ví, že tam kde jsou, to je toxické. Nebo i třeba dělat to, co je baví, protože mají strach, že přijdou o „jistotu“.

Velmi často pak při terapii příjdu na to, že základem problému je, že se opírali o iluzi „jistoty“, nebo právě věří v nějakou jistotu, která je falešná.

Tohle téma je protkáno našimi životy od bodu, kdy se narodíme. Hned od začátku, jsme našimi rodičemi, prarodičemi, vychovateli, učiteli, společností programováni k tomu, že máme hledat jistoty. K tomu, že si ve vnějším světě musíme věci „zajistit“. Jsme hodně učeni kontrolovat.

Jsme vedeni k tomu, že když uděláme A a pak přidáme B, tak dostaneme C a tím pádem budeme mít jistý výsledek. Jsme tak učeni linearitě. Ale univerzum a opravdová tvorba neprobíhá lineárně.

Proto pak kolikrát stojíme a divíme se. Divíme se, když se věci neukazují tak, jak jsme čekali. Divíme se když nás někdo opustí, vždyť jsme se tak snažili….vždyť jsme přesně udělali A a pak přidali B a tak měl vztah vypdat tak a tak a nebo onak. A tenhle příklad můžeme aplikovat na cokoli.

Pocit jistoty je tak velkou iluzí a hodně zažraným programem, kterému jsme od malička uvěřili. Uvěřili jsme, že může přijít něco z venku, co nám dodá jistotu. Pak i cokoli z venku děláme zdrojem našeho života, štěstí, naší jistotou, místo toho, aby jsme tím vším byli sami pro sebe. Uvěřili jsme ilizu, že konkrétní akce, přinese konkrétní výsledek.

Ve chvíli, kdy jsme tím sami pro sebe, tak ať se děje kolem nás cokoli, tak nám už nikdy pevná půda pod nohama neujede.

A jak na to?

Někdy je to jen uvědomění a volba, jindy to může obnášet trochu tréninku. Hodně pomáhá vědomě pouštet kontrolu a být v přítomnosti.

Potom hledání jistoty spíš zaměnit za důvěru, za důvěru v sebe, ale i v univerzum. Za důvěru v to, že my sami ve spolupráci s univerzem se o sebe postaráme. Tím ale nemyslím, že nemůžeme přijímat pomoc a podporu ostatních. Univerzum rádo pracuje skrze lidi. Akorát když máme pevný bod v sobě i naše přijímání probíhá z jiného prostoru. Není to z prostoru potřeby, nedostatku a ukotvování se v druhých.

Moje životní zkušenost mě ukázala, že v moment kdy už toho je moc, nebo když jsem měla pocit, že už nemůžu a byla nucena věci pustit, otevřely se dveře univerza na maximum a to začlo doručovat, podporovat a starat se. Osobně velmi dobře znám tyhle okamžiky průlomu, které jsou osvobodivé a zároveň děsivé, ale podle mě stojí za to. Tohle jsou totiž i okamžiky, které nás dostávají do naší hlubší podstaty a pravdy.

Dokud kontrolujeme, stojíme sobě i univerzu v cestě. V tomhle procesu se potřebujeme vzdát všech představ a očekávání, jak daná věc bude vypadat. Pak to má totiž ještě další kouzlo…univerzum pak může doručit něco, co bychom si nikdy nepředstavili ani v nejdivočejších snech. Univerzum vrtí ocáskem jak psík a nemůže se dočkat až nám doručí a jsme to opravdu jedině my kdo mu do toho „fušuje“.

Přeju hodně úspěchu v pouštění kontroly, vystupování z linearity a otevírání se důvěře.

Teď je ten správný čas pustit vše na čem jsme lpěli, co jsme kontrolovali pustit.

Teď je ten správný čas otevřít se důvěře, že je o nás vždy postaráno.

S láskou pro vás napsala

Lucie Rimona